„Bylo to největší životní dobrodružství, které jsem zažil“

Pane Skřípku, jak se máte na začátku léta, ale zároveň na konci jedné životní etapy, tedy ukončení pozice Ředitel MdMB? (pozn.: ve vedení od roku 1994 do léta 2015)

Mám se dobře. Asi tak, jak se má člověk, který k tomuto rozhodnutí přirozeně sám došel. Určitě je jiná situace, když je někdo do té penze násilně vyhnán, bohužel u divadla je takových případů hodně. Anebo když ho k tomu doženou jiné okolnosti, například zdraví. Takže já tím, že jsem k tomu odchodu dospěl opravdu sám, postupně se pro to rozhodl, dozrálo to, jsem tím pádem velmi vyrovnaný a plný očekávání toho, co přijde teď. Protože chci být aktivní a věřím, že je to zase určitá životní etapa.

Co Vám období vedení divadla dalo, naopak co vzalo za těch 21 let? Určitě to bylo v něčem těžké. Například v budování souboru od úplného začátku?

Nejtěžší to hlavně bylo právě na samém začátku. Bylo to vlastně takové životní dobrodružství, dá se říct, že to bylo největší životní dobrodružství, které jsem v životě zažil. Protože to byla okolnost, která se jen tak někomu nepoštěstí. Najednou přišla nabídka, divadlo tady bylo, nabídku jsem dostal já, vzal jsem si k ruce jako nejbližšího spolupracovníka Josefa Kettnera a vlastně ta nabídka byla úplně neuvěřitelná. Zdědíte krásnou budovu divadla, zdědíte dokonce i abonenty, kteří do toho divadla byli zvyklí chodit a ta budova je prázdná a Vy ji máte zabydlet. Máte začátek roku 1994 a víte, že od září rozjedete sezonu. Překvapivě nebylo až tak těžké získat umělce, i když samozřejmě určité pochybnosti byly. Například „Nevíme, co si od toho slibovat“. Tehdy se totiž umělecky rozváděly dvě města Kladno a Mladá Boleslav a tak z Kladna šly řeči „Tam to jistě špatně dopadne. Tam to do roka skončí“. Herci váhali, čili tam většinou zůstali, až na dvě odvážné herečky Karolinu Frydeckou a Danu Černou, které do toho šly s námi. Ty jsme získali a ostatní jsme různě nabírali a ve finále jsme ten soubor budovali tak, abychom dokázali obsadit první premiéru, kterou bylo představení Radúz a Mahulena. Získali jsme pro režii tenkrát mladého a talentovaného režiséra Michala Dočekala a bylo důležité, abychom to dokázali obsadit. Pak jsme si říkali, že další herce dobereme postupně a to se nakonec povedlo. Byli jsme schopni vytvořit první premiéru. Bylo takové symbolické, že první zkouška byla už v první letní den, v červnu 21. 6.1994, tady v Ypsilonce (pozn.: rozhovor se odehrával v pražském divadle Ypsiol, kde František Skřípek působil od roku 1977 do svého odchodu do MdMB). A pak, na první podzimní den, 23.9.1994 byla první premiéra nové éry mladoboleslavského divadla.

Zmínil jste se o panu Josefu Kettnerovi. Kde začala Vaše spolupráce, případně kde jste se setkali?

My jsme se potkali v jedné divadelní šatně v divadle Jiřího Wolkera. Já jsem tam nastoupil do angažmá v roce 1974 a bylo to moje první angažmá. Divadlo J.Wolkera bylo takové vyhlášené pražské divadlo hrající pro děti, říkalo se mu Národní divadlo pro děti, čili našim hlavním chlebem byly ranní představení a sobotní a nedělní pohádky. Většinou a k tomu na doplnění, aby se herci také potkali s nějakými zajímavými rolemi klasického repertoáru, se hrál Shakespeare atd. My jsme seděli v jedné šatně, já jsem vyfasoval místo vedle něj, a jak to tak bývá, tak jsme občas kritizovali. Říkali jsme si „Jak a co to ten ředitel zase dělá! My bychom věděli jak to dělat líp. A stejně si jednou založíme divadlo a budeme to dělat líp!“ Pak byl střih, já jsem tam působil do roku 1977. Pak jsem si začal s Ypsilonkou. Naše cesty se rozdělily, ale pořád jsme se stýkali. Josef chodil na premiéry do Ypsilonky, já občas viděl nějaké jeho představení, byl tenkrát na volné noze a připravoval různá zájezdová představení. A nakonec mě prostě vyhecoval. Mně tenkrát nic nechybělo. Nutno říct, že Jan Schmid (pozn.: ředitel a kultovní osobnost Divadla Ypsilon) měl a má výborný odhad na lidi a to k čemu ty lidi může využít.Ypsilonka tenkrát patřila pod divadlo J.Wolkera, kde jsem se potkávali. Po sametové revoluci se měla stát samostatnou, ale na to neměla lidi, protože využívala techniku divadla J.Wolkera. Tak mě Schmid oslovil, jestli bych nechtěl dělat šéfa provozu a k tomu, že občas budu i na jevišti. Jinak že budu organizačně pomáhat divadlu. Tak jsem to zkusil a vlastně jsem v sobě objevil organizační schopnosti. Objevil jsem, že mě to baví, že mě baví vést lidi. V té době, když jsem k tomu dospěl, tak se začal objevovat Josef a říkat „Hele, je taková zvláštní situace. V Mladé Boleslavi vznikne nové divadlo. To je moje rodné město, já tam znám ty lidi od malička a víš, co jsme si tenkrát říkali v té šatně. Já jsem mu na to řekl „Já vím, ale mě je tady dobře, mě tady nic nechybí a celkem jsem tady spokojenej.“ Josef na to „Ale taková šance se ti už nikdy nepřihodí, to je životní šance, která je tady a teď. Visí ve vzduchu. Tady leží na zemi klíče od krásnýho divadla, jenom je zvednout!“ A tak mě prostě udolal a já jsem řekl „Dobře, uděláme to takhle – necháme to osudu. Já se do toho výběrového řízení přihlásím a půjdeme tam v tandemu a uvidíme, jak to dopadne. Když nedopadne, tak si řekneme, zkusili jsme to a já zůstanu tady v Ypsilonce. A když dopadne, tak do toho dobrodružství půjdu!“ No a ten osud to rozhodl.

Co Vás tedy jako první napadne, když se řekne Josef Kettner?

Samozřejmě mě napadne, že to je můj nejlepší kamarád v životě. Jeden ze dvou nejlepších kamarádů. Nemám nikoho bližšího. Je to neúnavný zdroj energie, člověk, který prostě divadlo miluje a který by byl ochoten pro něj vše obětovat. Až si to sám později vyčítal, když odešel do penze. Bylo to také jeho rozhodnutí, takže odešel hladce a ten velmi nebezpečný zlom v životě člověka překonal perfektně. Zjistil ale, že na úkor divadla obětoval svou rodinu. Teď to aspoň dohání s vnoučaty. Není moc častý jev, aby to divadlo člověk měl opravdu na prvním místě.

Myslíte si, že se svým nástupcem Pavlem Khekem mají něco společného?

Ty dva bych vůbec nesměšoval. Asi snad tím hlubším vztahem k divadlu, to asi mají společné, ale jinak je to jiná generace, dělá se jiný typ divadla – moderního divadla. Josef a ta naše éra byla více orientovaná ke klasice a klasickému hodnotnému pojetí, nebylo se za co stydět. Byly to kvalitní inscenace, herecky vždy vyšperkované, moc dobře odehrané. Ale je pravda, že zase teď to divadlo má jiné barvy a je prostě moderní, je to jiná generace. Takže snad jenom tím, že Pavel to divadlo má také rád a že to není náhoda, že je režisér a umělecký šéf.

Mimo vedení divadla jste dělal také dramaturgii a sám stál na jevišti. Řekněte mi inscenaci, na kterou nezapomene. Předpokládám, že to je ta první?

Tak samozřejmě. To jsme si řekli, „Tak a máme za sebou první premiéru. Teď už se bude vědět, jaké divadlo se asi bude v té Mladé Boleslavi dělat.“ Ale která inscenace je mě osobně nejbližší, tak ta je spojená s tím, že jsem se na ní podílel víc, než že jsem tedy připravil text, ale také, že jsem v ní účinkoval. Že jsem účinkoval v roli, které si nesmírně vážím, protože je to spisovatel, na kterém jsem vyrůstal jako dítě a mám ho od malička rád – František Hrubín a to představení je Romance pro křídlovku. Hráli jsme ji na malé scéně a já jsem měl tu čest zpodobnit F.H. jakožto už dospělého.Jeho mladé alterego hrál tenkrát Petr Prokeš. Hráli jsme to v takovém arénovitém prostoru, blízko diváku a každá ta repríza pro mě byla hrozně silná a nezapomenutelná.

Už jste si dělal nějaké analýzy, co se týká propojení osobního života a toho divadelního? Říkal jste, že pan Kettner „obětoval rodinný život“ na úkor divadla. Co Vy?

O tom člověk občas přemýšlí, když se uzavírá nějaká etapa. Já jsem u divadla 41 let. V roce 1974 jsem začal, hned po škole a z toho nadpoloviční část té kariéry, jsem strávil v MdMB, čili to je ta nejvýznamnější etapa života – 21 let života, nadpoloviční penzum. A to, že to takhle je, si nejvíc uvědomuji na svých dětech. Je to obrovský oblouk života. A taky se leccos událo, může být, že také zasáhlo do mého soukromí, to divadlo. Že jsem divadlem byl hodně stržený, takže také možná, to že se mi nepovedlo manželství má nějakou souvislost. Že jsem rodině byl vzdálený a že jsme se viděli málo atd. Určitě divadlo bylo pro mě důležitý a ovlivnilo to můj život. Jasné je, že mě to ovlivnilo v té umělecké oblasti, že jsem se lecčehos vzdal ve prospěch šéfování. Že když jsem byl v Ypsilonce, tak jsem měl různé příležitosti herecké, tady v Praze a i přednašečské. Věnoval jsem se hodně uměleckému přednesu a dodnes mě těší, že v divadle Viola visí má fotka na důkaz mého tehdejšího působení. Ale život se mi tím divadlem a pozicí ředitele určitě změnil.

Měl jste někdy okamžik, kdy jste si řekl „Udělal jsem chybu, že jsem do toho tenkrát šel“?

Ne, že bych si to přímo takhle říkal, to jsem si asi nikdy takhle úplně neřekl, ale okamžiky beznaděje byly taky. Život se pohybuje ve vlnách a párkrát jsem byl dole, to je fakt. Ale chodil jsem se vždy nabíjet do hlediště. Když mi bylo nejhůř, tak jsem šel do hlediště a to hlediště bylo plný lidí, nadšených diváků a já jsem říkal „No jo, ale ono to má smysl, je to hrozný, je to někdy, jako když člověk fárá v dolech, ale přece jen to stojí za to. Dává to smysl, pro ty lidi to hrajeme a ty lidi tady jsou dnes večer a tleskají a jdou se zážitkem domů a povídají si o tom.“

V čem si tedy myslíte, že to MbMB je výjimečné. V čem to jeho kouzlo je?

Začátek toho kouzla je v té budově, v tom nádherném secesním interiéru, kde lítají ty múzy, zkrátka je to tam. Krásně se tam hraje. Druhá okolnost je ta, že jsou tam lidé zvyklí chodit, tzn. že to není divadlo, ve kterém by se hrálo pro padesát lidí, ale každý večer je plno. To se hned zase jinak hraje a je jasné, že když přišel ten mladý rukopis moderního divadla, že to zase přivedlo další z těch řad kritiků a odborníků, kteří divadlo sledují, a tím se divadlo stalo zajímavějším. Okolnost třetí je soubor. Ten se samozřejmě proměňuje. Byly různé etapy, kdy ten soubor byl v určité chvíli úplně na mistrovské úrovni, povedla se taková konstelace herců, ale zase v tu chvíli jim, v čele s Ondřejem Sokolem byla ta Mladá Boleslav těsná, tak si řekli „My půjdeme a založíme si v divadlo v Praze.“ Tím ta etapa skončila v roce 1999. První takové větší vzepjetí. První velká proměna toho souboru. Je pravda, že pak už se ten soubor neproměňoval tak razantně, vždy to byly odchody a příchody dvou tří herců. Postupně se tak nějak vyvíjel. Ale že vlastně od samého začátku od roku 1994 se tady vždycky stavělo na hercích. Vždycky měli hlavní slovo a věděli to. Věděli, že si jich to divadlo váží a oni si váží toho divadla. Není tady zvykem a nebylo hrát na půl plynu, ale vždy naplno a s veškerou energii. My jsme se vždy snažili, aby všichni měli maximální sebevědomí, aby nebyla určitá sorta herců pouze na malé a střední role, a velkou by nikdy nedostali. Ten herec je samozřejmě v takové situaci frustrovaný, vadí mu to a myslí si, že je zneuznaný. Tím pádem vysílá negativní energii. My jsme se si řekli, že ten soubor bude malý, ale budou všichni vědět, že můžou hrát hlavní role a taky se budeme snažit to zařídit tak, aby aspoň jednou za dva roky ten člověk dostal hlavní roli. A to pokračuje dál v určité podobě. Je to soubor sebevědomých herců, kteří se vzájemně respektují. To je důležité.

Mluvíte o nové generaci, omlazení uměleckého vedení v podobě pánů Pavla Kheka a Petra Mikesky. Co byste mi o těch dvou řekl?

Mají moje uznání a moji úctu. Jasné je, že jsme každý jiná generace a obvyklé tedy bývá jakési dvougenerační pnutí. To naštěstí mezi námi nefunguje. Je tam vzájemný respekt. Pavla Kheka jsem sám oslovil a začal u nás hned po škole režírovat. S Petrem Mikeskou to nešlo tak hladce, jako u Pavla. Ve výsledku jsem ho přijímal jako herce, když mi v tom oznámil, že udělal zkoušky na Damu – obor režie. K jeho cti musím dodat, že období jeho studií jsem to nepocítil ani já, ani divadlo. Nevynechal ani jednu zkoušku, nevypustil jediné představení a musel to být pro něho neuvěřitelný zápřah! Má můj obdiv za toto období. Po skončení studií jsem mu nabídl k té herecké pozici v divadle další a to sice režii.

Takže jste se svými nástupci spokojen?

Já jsem už senior a oni jsou mladí. Ideál by byl, kdyby tam byli lidé generačně k sobě. Ale vlastně jsem si řekl, že se budu snažit maximálně se vkládat do všeho dění. Že je ale nebudu ovlivňovat, jen do té míry, že řeknu svůj názor na dramaturgii, ale řeknu ho jenom jim. A že budu maloulinko brzdit totální změnu divadla. Snažit se to korigovat tak, aby podstata toho, co jsme do té doby vybudovali, zůstala zachovaná. Aby to byl vývoj a ne revoluce. Takže jsme ty věci konzultovali a probírali. Veškerá dramaturgie a ex. spolupracovníci jsou jejich volba.

Za dobu působení těchto dvou mladých divadelníků je pro Vás představení, které považujete za výjimečné?

Jsou dvě. I když je ta úroveň všeobecně hodně vysoko. Ale dvě představení tu laťku přesáhly výrazně. Je to Miláček (pozn.: hlavní roli ztvárnil Petr Mikeska) a je to Chaplin (obě režie Pavel Khek).

Na závěr našeho povídání mi řekněte, co byste popřál MdMB do budoucna?

Hlavně bych přál dobré přísluní toho města, které vlastně divadlo zřídilo a o divadlo pečuje a finančně jej zabezpečuje. Tak aby bylo město štědré a vycházelo mu vstříc. Druhá věc je, aby pokračovalo v takových krásných výsledcích jako doposud, protože produkt divadla je představení. Tak aby produkovalo takhle hodnotné tituly, pěkné, které by současně oslovovaly diváky. Aby divadlo zůstalo každý večer takhle plné diváků, kteří zůstávají spokojení. Aby u vchodu nezapomněli, co viděli, ale aby odcházeli se zážitkem.

Ptala se Veronika Soumarová