Hostina dravců se loučí – druhý chod – Lucie Matoušková

Francoise je postava, kterou ztvárňuješ v Hostině dravců. Co bys o ní řekla?

Mnoho jejích postojů a jednání motivuje pocit, že je třeba válce a zlu kolem vzdorovat, dělat něco pro druhé. Ráda by čelila příkořím války se zvednutou hlavou, odvážně a směle, ale necítí se na to dost silná a vyčítá si to. Jinak je to vcelku zábavná společnice, inteligentní realistka, není malicherná a přátelí se raději s muži než se ženami 🙂

Citát, který je v podtitulu názvu představení zní ,,…Máš právo všeho se odvážit…“ od Horatia. Jaký citát by si Ty sama Hostině dala?

„Myslíme si, že svoje přátele známe a zatím …“

Myslíš si, že je to černá komedie, detektivka, …?

Nejspíš psychologický thriller, ale vlastně od všeho kousek. Je to proměnlivý všezahrnující útvar – pro každého diváka to může být jiné (a taky podle toho, jak se nám to ten který večer zrovna vymkne z rukou), a to mě baví.

Děj se odehrává za druhé světové války, nedaleko Paříže. Jak vnímáš tuhle dobu? Máš nějaký vztah k Paříži, Francii?

Jako příslušník generace válkou nijak nezasažené si to neumím dost dobře představit. Díky naší hře jsem se na toto období dívala jako na dobu obrovských, většinou nedobrovolných, životních kompromisů, přerodu lidství, ústupků a doživotního poznamenání. Paříž – i když mne při mé návštěvě ani v nejmenším nezklamala – si ráda představuji jako románové klišé. Chci ji vidět jako centrum bohémského života umělců minulých století, s jeho vnějším pozlátkem a drsnou falší nočního života, chci slyšet na jejích nárožích znít akordeony a kochat se vzrušující francouzštinou … Když se řekne Paříž, probudí se v mém srdci romantik.

Setkala ses před zkoušením s touto hrou? Nebo viděla jsi filmové provedení?

Nesetkala jsem se s žádným jejím zpracováním, ani jsem netušila nic o její existenci, což mne docela překvapilo, protože na takhle chytré hry jsme si vždycky doma potrpěli. O to vděčnější jsem dnes, kdy jsem se na jejím inscenování mohla podílet.

Pamatuješ si nějaký zážitek, který byl pro Tebe něčím výjimečným? Ať už v době zkoušení, nebo přímo při představení.

Vzpomínám si, co mne na samém počátku zkoušení beze zbytku dostalo do neradostného duševního rozpoložení, které mělo korespondovat s duševním stavem našich postav. Promítli jsme si dvoudílnou televizní inscenaci režiséra Jiřího Stracha „Operace Silver A“, a už nebylo třeba dalších slov – dokonale jsme se díky ní začali vžívat do nikdy nepolevujícího strachu o život. Do uvědomění, že namísto hloupého vtipu jde o skutečnou hrozbu smrti, která si nevybírá, a je najednou tak překvapivě blízko… Z promítání jsme odešli jako zpráskaní psi. Několik dní jsem pak chodila zamlklá a nemohla ten tíživý pocit dostat z hlavy.., bylo mi z toho zle. Je to výborný film s VELMI inspirující atmosférou. Ale musím říct, že každá jednotlivá repríza naší „Hostiny“ je pro mne zážitkem, protože mne pokaždé zasáhne něco jiného – přesvědčivost některého z kolegů, nezvyklá reakce publika, pohled do očí spoluhráče, ve kterém jako bychom si řekli  víc než obvykle…  Nechávám to na sebe působit a samotnou mne překvapuje ta síla, co mi  znovu a znovu vhání slzy do očí…, pokaždé jindy a jinak. V noci pak nemůžu usnout a znovu a znovu si přehrávám  výjimečné momenty, které se nám ten večer urodily. To je, myslím, herecké naplnění.

Je Ti nějaká postava svým chováním bližší, než ostatní?

Mění se to. A nejde ani tak o chování, jako o zajímavost charakteru, o kterém mě nutí přemýšlet, o způsobu jeho myšlení. Protože slova mnohdy vyjadřují pravý opak toho, co se  postavám honí hlavou. Na začátku mi imponoval Vincent – neokázalý, zábavný a vzdělaný společník. A samozřejmě tajemný Max. Potom mne zaujal Viktor a jeho duševní peripetie, zejména díky Petru Prokešovi, který ho hraje. A poslední dobou to byla Sofie – teprve teď jsem ji docenila. Je ostuda, že až teď, ale lepší pozdě, než nikdy 🙂

Která replika se Ti vybaví, když si vzpomeneš na Hostinu dravců?

„Už to chytlo!“ – věta, kterou mnozí netrpělivě očekávají, ale která přijde v tu nejméně vhodnou chvíli. Mám vždycky hodně co dělat, abych se nerozesmála.

Tato inscenace je náročná svým psychickým rozložením, zvraty a vnímáním se s hereckými kolegy. Setkala ses někdy dříve s takovou hrou, při které bys neslezla z jeviště a nemohla ani na vteřinu vypnout, odpočinout si?

Po pravdě nikdy. Je to makačka, ale i dar. Ten naplněný pocit stoprocentního soustředění nás všech v inscenačním hodinovém strojku, které když se podaří udržet celých 90 minut, je mimořádným zážitkem. Na jevišti i v hledišti.

Proč si myslíš, že je tato hra označována za bestseller světových jevišť? Je to textem, tématem,…?

Řekla bych, že rovným dílem tématem i textem, který je chytrý a přitom nepostrádá vtip a odlehčení. Zpracování rozdílných lidských povah a slabostí na pozadí bezvýchodné situace je velmi dramatické, strhne diváka do víru emocí. A jelikož je těžké se rozhodnout, komu stranit, musí divák přemýšlet, klást na misky vah svá „pro“ a „proti“, a mnohdy se tak dozví něco i sám o sobě…

Absolvovala jsi ve svém životě „obdobnou“ zkoušku přátelství?

Naštěstí ne. A doufám, že nezažiju. Něčím takovým se nejspíš nedá projít bez trhlin na duši.

Pozvání na derniéru Hostiny dravců, která se uskuteční 15. května :

Víte, že oslava narozenin se může stát oslavou „znovuzrození“, po kterém si však svůj další život umíte jen stěží představit?  Že kouř, linoucí se z kuchyně, může mít své prazvláštní příčiny? Že existují okamžiky zcela nevhodné pro koupání? A je možné v osmi lidech nevypít do dna láhev nejlepšího francouzského sektu? A jakým způsobem lze vylepšit hru „Na slepou bábu“? 15. května 2015 v našem divadle odhalíte odpovědi na všechny tyto otázky. A ještě mnohem víc….

Ptala se Veronika Soumarová