O mně
Rodačka z Prahy vystudovala Státní konzervatoř obor hudebně-dramatický. Její první kroky ihned po absolvování této školy vedly do Národního divadla v Praze, kde dostala příležitost u režiséra Miroslava Macháčka a společně se Zorou Jandovou alternovala roli Ofélie v Shakespearově „Hamletovi” .
V Národním divadle působila několik let a vytvořila zde celou řadu rolí. Např: Marii (Modrý pavilón – Jiří Hubač) v režii Stanislava Moši, Marianu (Tartuffe – Moliére) v režii Vladimíra Strniska, Růženku (Zlý jelen – V. K. Klicpera) v režii Jiřího Menzela, Marii (Marná lásky snaha – W. Shakespeare) v režii Karla Kříže, Larvičku (Ze života hmyzu – bratří Čapkové) v režii Miroslava Krobota, Celii (Jak se vám líbí – W. Shakespeare), Marii (Deník ničemy – A. N. Ostrovskij) obě v režii Ivana Rajmonta, Haničku (Lucerna – A. Jirásek), Lidušku (Fidlovačka – J. K. Tyl), Iolé (Herkules a Augiášův chlív – F. Dűrrenmatt).
V roce 1992 z ND odchází a hostuje v divadle „Ká” ve hře „Pomocník” Šulaje a Balleka v režii Petra Palouše, kde vytváří roli Evky.
V Divadle za branou, kde působila jednu sezónu nastudovala inscenace „Pokus” od Marivauxe (role Eglé), režie Otomar Krejča ml., Nestroyův „Provaz o jednom konci” v režii Otomara Krejči st. a „Český rok” v režii Heleny Glancové. V dalších letech hostovala v Divadle v Dlouhé v muzikálu Jaroslava Žáka „Škola základ života” (nejprve role Andy Pařízkové poté role učitelky Boženky) v režii Hany Burešové a v „Tangu” Slawomira Mrožka v režii Jana Borny. Zajímavá byla i spolupráce s Divadlem v Řeznické, kde můžete Evu vidět ve hře Johna Osborna „Ohlédni se v hněvu” v roli Heleny.
Od ledna 2000 vstoupila do stálého angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi, odkud odchází na přelomu roku 2015.
DOTAZNÍK:
Kdybych mohla být kýmkoliv na světě, byla bych . . .
. . . třeba delfínem . . . nebo Pánem Bohem, ale nejspíš radši sama sebou, neboť Vesmír ví, co činí.
S kým bych si nejraději popovídala?
Například s Vincentem van Goghem nebo s Modiglianim, s Gandhim, s Matkou Terezou z Kalkaty, s Dalajlamou. Ale taky bych uvítala možnost mluvit s babičkou, maminkou a Martinem Váchou – ti už zde nejsou a ráda bych věděla, jestli se třeba spolu „někde tam“ setkali a jak jim je.
Co dělám, když se nikdo nedívá?
To se radši neptejte!
Čím bych byla, kdybych nehrála divadlo?
Nešťastnicí.
Já ve třech slovech . . .
Pochybnost – hledač – cesta.
Co bych si pořídila, kdybych vyhrála v loterii?
Malý domek s terasou a výhledem na moře u Jadranu, kdyby zbyly peníze – veliký dům se zahradou a personálem pro staré lidi, kteří nemají na pečovatelské domy – pak bych taky přebudovala některé eldéenky – možná by pořadí mé investice bylo opačné.
Kdybych měla stroj času, vypravila bych se . . .
Do doby, kdy žil Ježíš – jednoznačně, zajímalo by mně, jak to všechno doopravdy bylo. Pak bych chtěla do času, kdy žil Buddha – z téhož důvodu.
Moje oblíbená písnička?
Mnoho, mnoho písniček . . . neslyšela jsem zatím poslední CD paní Hany Hegerové, ale jinak takřka vše od ní, taktéž od pánů – skladatele Petra Hapky a textaře Michala Horáčka, zrovna tak od Radůzy a G. Becauda nebo Brelovy chansony – nádhera!
Knížka?
Malý princ. A. de Saint Exupéryho a Coelhův Alchymista.
Divadelní hra?
Téměř všechny hry od W. Shakespeara, Bergmanovy Scény z manželského života – moje srdeční záležitost . . . nyní i Marvinův pokoj, z úst hlavní hrdinky tohoto příběhu zní mimo jiné věta, že byla v životě šťastná, protože jí její nejbližší umožnili mít je ráda – neříká – „protože mě milovali, ale protože jsem měla možnost je milovat . . . “
Která herečka by mě měla hrát ve filmu?
Nu dobře, můžu-li si vybrat tak např. Meryl Streep – to bych si tedy nechala líbit, či René Zelveger. Dámy s hlubokým hereckým ponorem a zřetelnou sebeironií a smyslem pro humor, či že bych to do třetice zkusila sama? Nebo bych se přenechala Ivance Nováčkové od nás z divadla, ta má atributy, o nichž se zmiňuji taky.
Neslavnější osoba v mém telefonním seznamu?
Vašek Hálek, Honza Kvapil, můj táta, kamarádky, za něž dám ruku do ohně – Ivana Marková, Halina Wienerová, pan Kettner, Martin Vácha, který už nežije atd. Jsou to – LIDÉ, maminka tomu druhu říkala – „člověk, Člověk“ pro mě jsou nejslavnější.
Co mi nahání strach?
. . . že udělám v životě špatné rozhodnutí – i když věřím na znovunalezení té „své cesty“ – když je k tomu vůle . . .
Moje oblíbené jídlo?
Jídlo je moje oblíbené téma. Skoro všechno – bolognské špagety, smažený kuřecí řízek či sýr, svíčková atd. atd., všechno od táty – bezvadně vaří.
Které město mám nejraději?
Z Prahy některé části – Vinohrady, Žižkov, Staré město, Pohořelec . . . Srdeční záležitostí je New York a Amsterodam. Neviděla jsem ale ještě Benátky, Řím a Paříž.
Věřím v lásku na první pohled?
Existuje to. Ti, co k sobě patří, osudově se poznají! Možná je mezi tím prvním a druhým pohledem několik sekund nadechnutí . . . čas . . . trpělivost.. .
Proč se věnuju herectví?
Věřím, že každý má ve svém zrození splnit penzum, dejme tomu – lekcí, úkolů. Jestliže dostaneme do vínku něco jako talent, i když to může být relativní, jak veliký – každopádně pokud něco takového i z pohledu některých citlivých jedinců v našem okolí máme, nemáme to, myslím, jen pro sebe, ale abychom to sdíleli, někoho tím třeba potěšili, obohatili. V ideálním případě pozitivně inspirovali nebo pomohli si na něco odpovědět. Věřím, že herectví je součástí mé cesty tady a že jsem skrz tu profesi snad užitečná.